Helena Naňáková

Třídní učitelka 3. L školního roku 2017/18

 

Helenin příběh

Jsem vděčná svému vysokoškolskému studiu, že jsem se mohla již v devadesátých letech setkat s alternativními pedagogickými směry a vzdělanými vyučujícími, z nichž řada působila za totality na univerzitách v zahraničí. To mě nastartovalo k hledání dalších možností, jak si rozšířit dovednosti i znalosti v přístupech zaměřených na děti, jejich svět a doprovázení. Odpovědi jako „s tím jsem se nesetkal“, „to jinak nejde“, „s tím se musíš smířit“ mě spíše vybízely k hledání jiné cesty, i když se občas ukázala jako velmi obtížná.

Životní okolnosti mne několikrát přinutily k výměně místa bydliště i zaměstnání, a tak jsem si prošla jako pedagog několika vzdělávacími stupni – od mateřské školky až k vyšší odborné škole a dalšímu vzdělávání dospělých.

Relaxuji u vytváření drobných dárků – ručně malovaného oblečení, originálního přání, hedvábí, skleněných svícnů aj. Ráda se vyzpívávám ze smutků i radostí, hraji na varhany a klavír, miluji sbírání hub v lese po dešti, moře i hory, diskuze nad smyslem života i společenskými tématy nejen v kavárně… Obdivuji nenápadná vyprávění lidí s pohnutou minulostí a spletitými příběhy, knihy, co kladou otázky a na jiné odpovídají, vysílání na stanici Vltava, moderní výtvarné umění, nesnáším pomluvy, neuvážené soudy a domněnky, i když mám někdy tendenci si je sama vytvořit – proto upřednostňuji otevřené otázky.

Motta:

„I cesta může být cíl.“

„Máš odpovědnost za to, co k sobě připoutáš.“

„Umění žít není umění hrát s dobrou kartou, ale umění sehrát se špatnou kartou dobrou hru.“

„Děkuji za nezdar, ten naučí mne píli, bych mohl přinést dar, byť nezbývalo síly. Pro sladkost usnutí, děkuji za únavu, za ohně vzplanutí i za šumění splavu. Děkuji za žízeň, jež slabost probudila, děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla.“

 

Co Vás zaujalo na škole Letokruh?

Příjemné a tvůrčí prostředí, nízký počet dětí ve třídách, který umožňuje pedagogovi poskytnout více pozornosti každému dítěti, zastoupení mužského i ženského principu – myslím si, že děti ve své blízkosti potřebují i muže (asistenty, vychovatele, učitele…), týmová práce pedagogického sboru – vlídné kolegiální prostředí, zkušenosti a nasazení kolegů, podpora vedení (poctivý respektující přístup k dětem je podle mne možný jen tam, kde je „cítit“ úcta a důvěra mezi dospělými), zaměření Letokruhu na osvojení nejen znalostí, ale i potřebných sociálních a osobnostních dovedností, vytváření vztahů v různých rovinách (mezi učiteli a dětmi, rodiči, mezi sebou navzájem, k přírodě, k ostatním živým tvorům, ke svému okolí…), důraz na osobnost učitele a různost přístupů, které zastřešuje tzv. konstruktivistické pojetí pedagogiky.

Kde a na jakém typu škol jste učila v předchozích letech?

Životní peripetie mne zavály na různé stupně škol. Speciální, malotřídní, vesnické základní, gymnázia, vyšší odbornou školu sociální, soukromou školku s prvky montessori a soukromou základní školu Vlásenický dvůr (tehdy komunitního typu)… Měla jsem možnost dotknout se problematiky jednotlivých stupňů, zakusit jejich radosti i strasti, klima různých pedagogických sborů, obtíže našeho vzdělávacího systému, jeho limity i možnosti. A vyzkoušet si i sama na sobě, čeho jsem schopná a čeho už ne… Velmi si tedy vážím příležitosti učit právě v takovém prostředí, jaké nabízí Letokruh. Stěhování pro mne znamenalo opustit jiný vynikající projekt – právě vznikající školu Vlásenický dvůr (v tomto čase již zapsána v rejstříku škol).

Co Vás baví na práci s dětmi především?

Jsem fascinována komplexností dětského uvažování, které vyhodnocuje situace ještě bez „škatulkování na předměty“. Citlivostí a vnímavostí na dění kolem sebe. Často zrcadlí naše navyklé způsoby chování a díky nim se mohu osobnostně i profesně posouvat. Vážím si toho, že i s přibývajícími lety mohu být součástí dětského světa. Jejich přirozeného vnímání oběma hemisférami a všemi smysly, díky čemuž mohou rozvíjet právě onu dovednost divergentního myšlení (dokázat přijít na několik možných řešení), která nám, dospělým již není tak blízká, a přitom je čím dál více v zaměstnáních vyžadována.

Co Vám připadá důležité děti naučit?

Je mi blízké prostředí zaměřené na rozvoj dětí, který chce objevit to, co se v dětech skrývá, rozvíjet jejich potenciál, kdy chyba je brána jako příležitost, cesta, nikoli něco, co negativně přitahuje pozornost, kdy důvěra a bezpečné prostředí je bráno jako základ pro osvojení si potřebných životních dovedností i znalostí a doprovází je radost. Myslím si, že díky tomu se děti učí vytvářet fungující sociální prostředí, znát více samy sebe, své přednosti i limity, ustát příznivou i nepříznivou kritiku. Na inovativních školách nemusí být děti „chytřejší“, ale „vybavenější“, „lépe se orientující“ v současném světě. A když tak, budou vědět kam, na koho, kdy a jak se obrátit.

Jaké pedagogické koncepce ve své práci využíváte?

Oslovuje mne montessori přístup – obdivuji systém práce i pomůcky, které využívají všech smyslů a vedou děti k posílení vnitřní motivace a rozvoji koncentrace a zdravé sebedůvěry. Připravené prostředí a dostatek pomůcek k procvičení každého probíraného jevu však vyžaduje velké nasazení.

Využívám koncept artefiletiky (zážitkové učení postavené na reflexi) a aktivit na cílené zapojení pravé mozkové hemisféry, která klade důraz na rozvoj tvořivosti, divergentního myšlení, představivosti, orientace aj.

Dále prožitkovou etickou výchovu podle R. Olivara, kde si děti prostřednictvím aktivit cíleně osvojují dovednosti z oblasti komunikace, zdravé sebeúcty, oceňování druhých, pojmenování a sdílení svých pocitů atd.

Jinak výuka matematiky podle profesora Hejného, metody kritického myšlení, badatelského vyučování, waldorfský přístup atd.

V čem je Letokruh jiný než klasická třída?

Téměř hmatatelně vnímám u pedagogů v Letokruhu, že na prvním místě rozvíjí vztahy se všemi dětmi ve třídě (i mimo ni) a motivují děti, aby vytvářely fungující komunitu. Tomu je i přizpůsobeno uspořádání třídy, aby se stala nejen místem vzájemných interakcí, ale zároveň umožňovala pracovat s různými pomůckami, metodami a nabízela vhodný pracovní prostor pro děti s odlišným zaměřením. Cílem se tak stává nejen předání penza znalostí v souvislostech, ale především postojů a dovedností. Pedagogové jsou tak spíše v roli průvodců, inspirátorů, motivátorů, leadrů – tak, jak to odpovídá současným poznatkům z oboru vývojové psychologie a pedagogiky. Učení v blocích umožňuje volit téma tak, jak to vyžadují potřeby a požadavky jednotlivých dětí, možnost jednoho dne (lesní den) v týdnu trávit na interaktivních programech, přírodě či poznávání města napomáhá vnímat jednotlivě zkoumané jevy v souvislostech. Navíc nízký počet dětí a pomoc asistenta umožňuje věnovat se dětem skutečně individuálně a lépe reagovat na změny.

Jaký způsob hodnocení dětí je Vám blízký?

Jako pedagog si v této chvíli asi budu protiřečit – myslím si, že jakýkoli způsob hodnocení je poněkud zavádějící, pokud si uvědomíme, že nejsme schopni pojmout člověka v jeho komplexnosti. Mám tak velký respekt a zároveň výhrady ke slovu „hodnocení“. V dnešním proměnlivém světě je velmi obtížné stanovit, co je skutečně „hodnotně neměnně“ (hodnocení – hodnota – něčeho si vážit). Pojem poskytování cílené zpětné vazby podle mne více bere v úvahu pozorovatelné a měřitelné a předpokládá, že jsou předem stanovena kritéria, s nimiž je dítě seznámeno. Podle toho, jak se je daří naplňovat, může být poskytována informace na základě porovnávání požadovaného stavu s aktuálním a pak nabízet další způsob prohloubení, porozumění a osvojení tématu.

Ovšem v případě, kdy si stanovíme jako jednu z důležitých hodnot respektující přístup, rozvíjení vnitřní motivace, a tedy i rozvoj potenciálu dítěte, jeho sociálních dovedností a předávání hodnot, nelze zůstat pouze u formativního způsobu hodnocení. Stanovili jsme si jako hodnotu něco, co tomu brání. Není přeci cílem, aby všechny děti obsáhly stejné penzum znalostí, ale všestranně se rozvíjely a obsáhly maximum, co bude v jejich silách a možnostech. To může zprostředkovat i slovní hodnocení popisující realitu – tedy pouze to, co je viditelné, pozorovatelné, měřitelné, sdělitelné.

Jak si představujete komunikaci s rodiči?

Vnímám rodiče jako nedílnou součást školy a vzdělávání jejich dětí. Podílí se nezastupitelnou měrou na vytváření hodnot a celkového vnímání světa dítětem. Proto považuji za velmi důležité, aby se alespoň v základních bodech hodnotové vnímání – tedy to, čemu přikládají význam - shodovalo s hodnotami školy. Myslím si, že o to více může být náš vztah prospěšný pro samotné dítě. Uvědomuji si, že je třeba do něj vstoupit v důvěře, že rodič chce pro dítě opravdu to nejlepší. A totéž bych si časem moc přála od rodičů. Tomu může pomoci právě respektující otevřená komunikace, vyžádaná zpětná vazba, předávání informací atd. těším se na vzájemná setkání, poznávání jejich dětí, případně i sourozenců, společné aktivity…

Chápu, že v dnešní době, kdy se zavádějí povinné přijímací zkoušky na všechny střední školy, diskutuje se o povinné maturitě z matematiky, není jednoduché dát důvěru svému dítěti a jeho učiteli. Pokud však rodiče budou považovat vyjmenovaná slova či znalosti aritmetiky za to nejdůležitější a spatřovat můj úkol v pouhém předávání penza znalostí, pak asi stěží budeme hledat shodu. Ve škole, která klade takový důraz na všestranný rozvoj každého dítěte, rozpoznávání, pojmenování a vytváření široké spleti vazeb, v nichž žijeme v duchu úcty a respektu, vedení ke svobodě a odpovědnosti přes posilování vnitřní motivace aj. Myslím, že v současném světě potřebujeme jedince se zdravou sebedůvěrou, schopné vytvářet fungující komunity, hledat neotřela řešení a nové cesty, nést odpovědnost za svá rozhodnutí… Bez toho, myslím si, jsou osvojené znalosti pouhým prostředkem, který může být zneužit.