Předat dětem vše, co v sobě mám

Rozhovor s Lenkou Poulovou v časopise Brány k dětem – obchodu s přírodními a smysluplnými produkty pro děti i celou rodinu. Brána k dětem se zabývá také pořádáním nejrůznější kurzů a seminářů a jejím cílem je šířit informace o kontaktním rodičovství a zdravém způsobu života.

Lenka je charizmatická učitelka z nové brněnské základní školy - Letokruh. Školu si založili sami rodiče. To proto, že hodně přemýšleli o vzdělávacím systému a nenašli žádnou jinou školu, v níž by děti trávily dostatečné množství času venku a mohly tak získávat poznatky vlastním prožitkem a ne jenom z abstraktního, leckdy těžce uchopitelného vyprávění. Lenka říká, že největším vnitřním motorem při učení je dětská touha poznávat. Ve výuce se snaží vycházet z toho, co děti aktuálně zajímá, jaké téma v nich klíčí… Snad také proto si (nejen naše) děti paní učitelku Lenku oblíbily a do školy chodí skutečně rády!

Leni, co tě přivedlo k práci s dětmi?

Začátky znám z vyprávění mojí maminky. Stála jsem čelem k vysoké mlýnské zdi a „komandovala“ neviditelné děti (tedy alespoň naši je neviděli) a rozdávala jim úkoly. Vyrůstali jsme na hradě. Chodilo si k nám hrát hodně dětí, a pro ty mladší jsem často vymýšlela všelijaké hry. Jezdila jsem také na tábory. Střední škola už byla pedagogická, no a pak ještě vysoká…

Pracovala jsi vždy v alternativních školách, nebo jsi
prožila i klasickou státní?

Kdepak, po dokončení studií v Plzni jsem dostala možnost učit na základní hokejové škole. Třída plná kluků! To byly dva krásné roky! úplně první třída se asi nesmazatelně zapíše do srdce každému učiteli. Jdeš do všeho naplno. Vzpomínám na mnoho veselých společných chvil. Měli jsme bezvadnou paní zástupkyni. Když mi přišla na první hospitaci, měla jsem takovou trému, že ačkoliv se kluci snažili, hodina se nepovedla. Od ní ovšem nepřišlo žádné kárání, ale podpora. To vám bylo něco! Kluci mi vždycky říkali a psali, že jsem málo přísná a asi to tak bylo. Ani známkovat mi nešlo. Jedna chyba, stupeň dolů? Tak to nebylo nic pro mě. Raději jsem si nosila sešity opravovat domů a hodnotila po svém. Teď už pracuji s dětmi osmým rokem bez známek a nikomu to nechybí. Možná jen někdy rodičům.

Co ses naučila (od dětí nebo od samotného systému) v montessori škole? jak dlouho jsi tam učila?

Od dětí toho bylo, je a bude hodně. Je to nikdy nekončící cyklus. Každé dítě je jiné, přináší samo sebe, své rodiče a sourozence. Také já jsem ve stálém životním ději. Umíte si to představit? To se přece nikdy nemůže vejít do žádné šablony. Montessori pedagogika mi přišla do cesty před devíti lety. Pomohla mi podívat se nově na mnoho věcí. Bořila staré pravdy a já měla radost, že to může jít i jinak.

Okouzlily mně pomůcky, díky kterým děti zapojí při učení všechny své smysly, samy vše objevují. Tím vznikne prožitek a ten už vám jen tak snadno neulítne. Učila jsem rok v Montessori školce, sedm let na ZŠ gajdošova v Montessori třídách a teď pracuji v Letokruhu.

Učíš v Letokruhu, představila bys nám tuto brněnskou školu? proč ses rozhodla do ní nastoupit?

Před čtyřmi roky jsem byla na Čtyřech Dohodách. Jarda Dušek v úvodu předával částečný výtěžek z představení jedné lesní školce. Lesní školka? Děti celoročně v tee-pee? Hned po představení jsem doma sedla k počítači a začala hledat informace. Přišlo mi to báječné. Toužila jsem se učit s dětmi v lese. Ale zvládnu to? Co mé pohodlíčko vytopené třídy? Byla jsem rozhodnutá se dokonce odstěhovat z Brna... Jenomže místo toho přišel Letokruh! Soukromá škola založená rodiči, jejichž děti vyrůstaly v lesní školce Sýkorce. Letokruh je škola se zázemím v budově a možností být každý den venku. Byl to určitý kompromis a zároveň i výzva. Konečně mohu vyzkoušet, zdali to všechno bude fungovat.

Co vidíš jako největší přednost Letokruhu?

Volnost a přirozenost. Svítí sluníčko, učíme se celý den venku. Za deštivých dnů více využíváme třídy, Montessori pomůcky, individuální práci a psaní písanek. Jen čtvrteční výpravy jsou vždy terénní. To jsme celý den venku, i za vydatného deště či mrazu. A největší přednost vidím v tom, že mohu vycházet z aktuálních potřeb a zájmů dětí. Z toho zároveň vychází požadavek improvizovat, měnit plán či přizpůsobit výuku individuálním potřebám.

Máš nějaké plány do budoucna, kam s tvojí třídou, s Letokruhem, nebo sama se sebou směřovat?

Zajímavá otázka. Vím, že už se nikdy nic nezopakuje, tedy ani přesný způsob práce a výuky. Zkušenosti mi ukázaly, že i velké plány je možné pozměnit. Například ve své poslední první třídě jsem chtěla zaměřit celý rok na čtyři roční období. Jenže už v říjnu jsme díky dětem putovali vesmírem a vydrželo nám to až do června. Tím dávám nahlédnout do svého současného stavu. Od plánování a přesných příprav na každou hodinu (jak tomu bylo na ZŠ v Plzni) jsem se přesunula do stavu lehkého, pružného a otevřeného plánování. A jaké mám konkrétní plány ve škole? Moc ráda bych se vypravila se třídou na nějaký delší pobyt v přírodě, třeba na týden. Děti se tam více osamostatní, jsou zodpovědnější, užije se hodně legrace a více se poznáme. Můj soukromý sen je bydlet v přírodě a učit se z ní. Ideálně i s dětmi...

Jaké základní/ zásadní věci ses naučila od dětí?

Naslouchat. Hrát si. řehtat se. Dovádět. Uvolnit se. Zastavit se. Dívat se...

A co naopak základního chceš předat dětem ty?

Vše, co v sobě mám.

Děkujeme za rozhovor.

Text: Lucie Harnošová

Celý časopis k přečtení na stránkách Brány k dětem